Imar aven, imar aven .... už jdou, už jdou.....

Koukám jak nám MFDnes připomíná výročí – je to 55 let co cikáni - romové přestali kočovat (viz. http://zpravy.idnes.cz/konec-kocovani-romu-04v-/domaci.aspx?c=A140408_132421_domaci_jj).

Až do února 1959 jezdily vurdony (kočovné vozy) a béváky (obytné maringotky )tažené v tu dobu koněm i traktorem, autem po našich cestách. Zlom nastává z 3. na 4.2 .1959. V tomto okamžiku nastává sedenterizace. Sčítací komisaři zapisují každého domovsky tam kde momentálně je. Podle zákona č. 54/58 Sb. o trvalém usídlení kočujících osob nastává ( §4) jim musí „domovská“ obec alespoň provizorní ubytování, můžům práci, zařadit děti do školní výchovy a podle potřeby poskytnout lékařské ošetření. Místní orgány jim vystavily rodné listy, občanské průkazy. Mnozí například dostali občanská jména.

Tolik litera zákona a vyhášek. Asi to nebylo idylické. Do jaké míry to znamenalo zlom není snadné posoudit. V tu dobu už kočovala jen olašská skupina cikánů – romů (10-12% cikánské – romské populace). Olašští Romové byli v době nuceného usazení chudí. Díky obchodnímu talentu prý ale později získali v porovnání s ostatními Romy privilegované postavení.Jaká to byla zátěž pro obce se vyhodnotit de facto nedá.

V Česku zákaz kočování padl už v roce 1998. Romové vzápětí obvinili poslance, že se jich chtějí zbavit. Na Slovensku tento zákaz padl v květnu 2004. reakce etnika byla obdobná – snadno lze dohledat v tisku reakce jako je následující, z květnového Práva roku 2004 - …..“otevřely se hranice a najednou nám umožní kočovat. Chtějí nás tak vyhnat ze země“..... prohlásil muž z romské osady u obce Plavecký Štvrtok. Většina Romů však už dnes tuto formu života odmítá. …."nemáme ani peníze, ani na to, abychom někam kočovali. Pokud nám však nezvýší sociální dávky, musíme něco udělat“..... dodává další.

Historicky problematika soužití s tímto etnikem činila potíže i první republice. Tehdejší mladá demokracie měla přístup striktní. Problémy pojmenovávají přiléhavě, řešení jdou v linii zákona a v linii pravomocí místní samosprávy (dle možností). Tzv. „zákon o potulných cikánech“ měl obdobu i v okolních zemích. Pod zákonem, o kterém dnes můžeme pochybovat jako o diskriminačním, je i podpis prezidenta Masaryka a TGM určitě nebyl nějak proticikánsky nebo protiromsky orientovaný.Tehdy se neříkalo Romové ale Cikáni. Nikdo jim neříkal jinak, ani oni sami. A první republika si s nimi od začátku do konce nevěděla rady.
Pod pojmem cikán se úředně rozumělo "potulná osoba práce se štítící" My ho vnímáme pod dojmem války a antisemitských a anticikánských zákonů. Ale tehdy se netýkalo tolik národa a rasy, jako lidí, kteří žijí 'bohémským' životem".
Cikáni byli chápáni spíš podle způsobu života než etnicky a rasově. Archivní materiály jsou pestré – např. - v prosinci 1919 poslala správní komise z Březnice (okr.Příbram) ministerstvu vnitra petici, ve které píše: "Okresní správní komise dovoluje si zejména na to důraz klásti, aby nebylo trpěno stálé potulování a lenošení cikánských tlup..., aby byly zákonnými opatřeními internovány v domovských obcích a zde přidrženy k práci.Historicky je to první takovýto dokument v ČR.Podívejme se na dopis soudce Václava Thona z České Skalice, který popisuje, jak to v roce 1924 vypadalo s trestáním cikánů v praxi: "Pro krádež slepic v hodnotě 100 Kč přivedlo četnictvo šest cikánů s dvěma dítkami, vazba trvala nejméně týden, což stojí stát přes 200 Kč a výsledek jest negativní. Toť jest přece poněkud horentní... Téměř všechna vyšetřování pro zločiny krádeží spáchaných udánlivě cikány byla pro nedostatek důkazů zastavena; to svědčí nejlépe o tom, že zatýkání cikánů jest z větší části neopodstatněno."

V praxi se uplatnila hlavně ustanovení o cikánských legitimacích, kočovnických listech a o místním zákazu kočování, naopak zřídkakdy došlo na odebírání dětí.
Cikáni měli zakázánu například Prahu, Luhačovice, Mariánské Lázně nebo oblasti, kde byly vojenské objekty.

Pro představu, je rok 1927.

Jen krátce z důvodové zprávy výboru ústavně-právního o usnesení senátu Národního; shromáždění republiky Československé (tisk sen. 415 a 459)

k vládnímu návrhu zákona (tisk 1135) o potulných cikánech a podobných tulácích:

….Tento návrh zákona řeší velmi palčivou otázku, jak upraviti soužití kočovných cikánů a jiných potulných živlů v naší republice uprostřed ostatního obyvatelstva republiky. Svým potulným životem, svou náchylností k zahálce, žebrotě, krádeži a násilí, cikáni stali se svízelí, nebezpečím a postrachem usedlého obyvatelstva, které ode dávna naléhavě se domáhalo a domáhá ochrany před těmito živly. Jest to zejména obyvatelstvo venkova, které jest nejvíce jimi ohroženo, neboť cikáni vyhledávají ponejvíce krajiny řidčeji obydlené, kde dozor orgánů veřejné bezpečnosti není tou měrou intensivní jako v oblastech hustěji osídlených a městech......Zdá se, že do území našeho nekontrolovatelně přešly nové živly cikánské ze zahraničí a že nastal i jistý přesun jejich směrem k západu. Také methody cikánů doznaly změny zvýšenou útočností a zločinnou odvahou, která vyvrcholila v četné odvážné loupeže a nezastavila se ani před ničením lidských životů. Tím způsobena byla situace přímo katastrofální a obyvatelstva na venkově zmocňovala se přímo panika, neboť nebylo si jisto ani majetkem, ani životem. Bohužel, dosavadní prostředky zákonné, hlavně praeventivní, jako rak. zákon z r. 1873 a uhers. z r. 1913 a příslušná nařízení prováděcí, neposkytovala dosti prostředků k ovládnutí této kalamity, která živena jsouc mimořádnými poměry přerostla úřadům a bezpečnostním orgánům přes jich síly......Běží nyní o to, aby specielně cikánská otázka byla vyřešena, a to je problémem, který si obrala osnova vládní, vypracovaná ministerstvy vnitra a spravedlnosti.....Osnova stojí proto na zásadě, nevydávati absolutních zákazů nebo příkazů, nýbrž dáti administrativním úřadům vydatná zmocnění a prostředky k obmezení kočování a jeho výstřelků....Kdo tomu se nepodrobí, toho stát a jeho společnost občanská nemůže trvale snésti mezi sebou jako rovnocenného a rovnoprávného člena společnosti. Zákon stojí na principech lidskosti, neboť lidskost žádá též ochranu spořádaných živlů ve státě proti neukázněným, vůči nimž dlužno použíti plné rozhodnosti a kázně v zájmu celku.....Zákonný pojem "potulných cikánů", na něž se zákon má vztahovati, není vymezen jen ethnograficky (rasou), nýbrž rozšiřuje se i na jiné tuláky, po cikánsku žijící...Předpokladem pro výjimečná opatření není zde tedy rasa, nýbrž způsob života (potulnictví). Osnova obsahuje jednak opatření preventivní (soupis, evidenci, výchovu dětí),

jednak opatření represivní (zápověď kočování bez zvláštního povolení, zápověď tvoření tlup atd.)......

Je toho materiálu víc. Jsou v něm věci aktuální i pro dnešek. Pro korekci našeho pohledu. Podívejte se na soupisku organizací zabývající se romskou-cikánskou problematikou (https://www.facebook.com/republikaprobrno?fref=nf), nebo na toky financí http://www.ceskezlatniky.estranky.cz/.../statni-dotace.../ . To je ta nesmyslná dnešní politika pozitivní diskriminace, která prohlubuje propast mezi námi.